Jmenuji se Felix a v dětství jsem měl kamarádku, která pro mě byla jako sestra. Jmenovala se Emma a byla o jeden celý den starší než já. Mnoho lidí se tomu divilo, protože jsme byli rozdílní úplně. Nejen vzhledově, ale i co se týče zájmů. Ale jeden zájem jsme měli společný; dostat se na Měsíc a zpátky.
Vždycky jsme si říkali, že až vyrosteme, postavíme raketu a poletíme na Měsíc a zase zpátky. Bohužel, i přesto, že v tehdejší budoucnosti, nyní přítomnosti, jsou výlety do jiných planet sluneční soustavy úplně běžné, včetně Měsíce, dostat se tam může jen jeden z nás.
Když nám bylo patnáct, v roce 2158, pamatuji si to živě, Emma si zranila nohu. Možná by jste si řekli, že to není nic vážného, ale i na tu dobu, kdy byla technologie a vše ostatní lepší než třeba sto let před tím, záchranná služba nestihla přijet dost rychle a Emma tak měla šanci na přežití jen asi 21%, protože ztratila většinu krve.
Jak už asi tušíte, nepřežila to. Byl jsem zdrcený. Trvalo mi skoro rok, než jsem se s tím vypořádal. Ale život šel dál a nyní, v roce 2162, 4 roky po její smrti, jsem si konečně vydělal peníze na cestu na Měsíc pro dva. Jedno místo pro mě a druhé jsem nechal volné, jako památku pro ni.
Když nastal den odletu, přišla se se mnou rozloučit skoro celá rodina, i když jsem měl být pryč jenom týden. Posadil jsem se tedy v raketě na mé místo a místo hned vedle mě, bylo prázdné, tak, jak by to mělo být.
Nějak jsem ale cítil, že tam se mnou Emma je. Asi jen pocit lítosti, že tam nemůže letět se mnou. Měl jsme slzy na krajíčku. Z ničeho nic si vedle mě sedla starší paní. Přesně na to místo, kde měla sedět Emma.
Otočil jsem se tedy na ni a řekl jsem: ,,Omlouvám se, ale asi si budete muset přesednout, ale toto místo jsem si koupil pro mou zesnulou kamarádku.´´ ,,No, je mi vaší zesnulé kamarádky líto, ale obávám se, že po celou cestu zde budu sedět já.´´ Odpověděla záhadná žena. Neviděl jsem ji do obličeje, protože se dívala na sedačku před ní a hlavu měla zakrytou kapucí větší, než jsem kdy viděl.
Ale i tak jsem stále trval na svém: ,,Ne paní, je mi to líto, opravdu budete muset odejít z tohoto místa.´´ Paní si ale také stála za svým: ..No panáčku, to asi nepůjde…´´ Nestihla pokračovat, protože přišla letuška, která si všimla, že asi není něco v pořádku. ,,Je vše v pořádku?´´ zeptala se letuška a já jsem hned odpověděl: ,,Ne to není, tady paní odmítá odejít z tohoto místa, i když jsem ji říkal, že jsem to místo koupil pro mou zesnulou kamarádku.´´ A ta paní řekla, že si to místo koupila pro sebe.
Letuška se nás zeptala na naše příjmení, já řekl řekl to své a ta paní řekla: ,,Brownová.´´ To bylo příjmení Emmi. Ale co? Je to celkem rozšířené příjmení, takže proč by nemohla mít stejné? Letuška se pak šla podívat do seznamu a zjistilo se, že ta podivná paní měla sedět ve vedlejší řadě.
Zbytek letu byl v pořádku. To také platilo pro první tři dny na měsíci, které jsem si užíval za mě i za Emmu. Ten čtvrtý den jsem zjistil, že ta podivná paní bydlí hned vedle mě a to mě trošku vyděsilo, i když nevím proč.
Pátý den, nebo spíše, pátou noc ta paní začala chodit kolem mojí chatky a šestý den začala celou noc klepat na vchodové dveře. V den odletu, asi půl hodiny před odletem mi někdo zaklepal na dveře. Skrze mléčné sklo dveří jsem viděl stín té ženy, tak jsem jí otevřel a když vešla a já za ní zavřel, zeptal jsem se jí: ,,Proč jste chodila kolem mé chaty a proč jste v noci klepala na mé dveře?´´
Chvíli bylo ticho. Po té si žena sundala tu nezvykle velikou kapuci a já jí tak viděl do tváře. Byla mi podivně povědomá. A já si vteřinu na to uvědomil, že proti mně stojí Emma. Vypadala ale jinak. Nedokážu popsat, jak moc a co všechno se na ní změnilo. Bylo to, jako by se na ní změnilo úplně všechno, ale zároveň nic.
Asi pět minut jsme na sebe jenom tak zírali a poté, jako by se nikdy nic nestalo, se na mě usmála, roztáhla ruce jako by mě chtěla obejmout ale já ustoupil. Zasmála se a řekla: ,,Nevadí. Vím že je to pro tebe trochu šok.´´
Nevěřícně jsem se na ní díval. Dělala, jako by se nic nestalo. Jako bych si její smrt jen vymyslel. Nebo jsem si snad vymyslel to, jak přede mnou teď stála? Dotkl jsem se její tváře a k mému zděšení tam byla. Skutečná a opravdová Emma, tak jako před lety.
,,C-co se stalo?´´ Vykoktal jsem ze sebe. Neodpověděla mi, takže jsem si rychle dobalil věci a už jsem se chystal otevřít dveře. ,,Počkej.´´ Řekla ještě předtím, než jsem tak učinil. ,,Chtěla bych ti ještě něco dát. Před tím, než na dobro odejdu.´´ Řekla a dala mi pusu. vše kolem mě zčernalo.
Když jsem se probudil, měsíc byl opuštěný a vypadal tak, jako když ještě nebyl osídlen lidmi a a ni mimozemšťani. Já se pomalu začal dusit a když jsem tam tak umíral, doufal jsem, že na druhé straně najdu Emmu. Že tam na mě čeká. Vše zčernalo.
,,Stop!!´´ Zakřičel režisér. ,,Takže já si myslím Roberte, že bys to umírání mohl zvládnout líp. Vžij se do Felixe. A ty dabére, ty se snaž znít víc jako Robert, aby Felix neměl dva hlasy. Kamera, světla a scénka umírání po druhé, připravit a AKCE!´´